O marnivosti obrazů

Někdy si neurvale stoupají na špičky, aby dosáhly výšin a zobrazily víc, než je zrovna v jejich silách, aby zahlédly a daly nahlédnout, co je za vysokou zídkou. Občas si obrazy povyskočí. Někdy ani nedopadnou a odletí, jindy se rozbijí o útes prvního kritického pohledu nebo když si připustí, že nemají křídla. Zůstanou dřepět nehnutě v koutku a sní o své důležitosti. 

Malování a tvoření všeho druhu, to je způsob, jak se svobodně pohybovat světem, který je ve své rozmanitosti nevyzpytatelný, plný laskavých i škaredých překvapení, nudných frází i sebeklamu, ale i inspirací vyvěrajících z každodenních situací a prožívaných myšlenek.

O trvání a jistotě

Jsem kmitající elektron pochybnosti i nadšení. V kostýmu hrubiána, někdy Puk a jindy Cyrano na jedné scéně. Provokace rozličných linií, barev, tvarů, které v jedné chvíli můžou něco znamenat. A když vyvanou, zase se odporoučí a mizí, přemisťují se jinam, to je to kouzlo našich smyslů. Je zbytečné ptát se, zda jsou upřímné nebo klamavé. Brzy bude stačit, že jsou prostě jen skutečně lidské. 

Maximalistická přesnost nedbalosti a minimalistická vroucnost jednoduchosti. Nebo obráceně? Tah štětce, šustivý pohyb tuhy na podkladu, něžný záznam důležitého okamžiku, který krom tebe nikoho nezajímá, nikoho nehřeje, nikoho nezebe, je jen pouhým záletem, mrknutím oka.

 Ve světě zahleněném obrazy, kde vizuální podněty neustále soupeří o pozornost diváka, v prostředí, které staví na prodeji a kde začíná být obtížné žít bez mobilního telefonu, nenasytných sítí a hladových kamer. 

Miluji tiché toulání, které provází jen dýmající dech uprostřed samoty neznámého lesa, lehkost chůze liduprázdnou krajinou, hebkou nerozhodnost rána, prostou fyzickou únavu. Ale i to, když vyjdu ven, vynořím se ze své hlavy do světa ulic, oddám se dětské hravosti, dráždivému neklidu, festivalovému davu a vím, že to miluji neméně. 

Nezůstávám na jednom místě. Dokud žiju.